Jan Neruda
Pešťské listy
1869.
I.
"Po amerikánsku!" myslíš si
vida na železnici cestující s revolvery a noži v pasu -; "po amerikánsku!"
pronese se cizinec, slyše o živých volbách uherských -; "po amerikánsku!"
libuje si Uher vzpomínaje rychlého vzrůstu Pešti, jež musí se stát "městem
světovým s nátěrem maďarským", jak povídají. Možno, velmi snadno možno,
pomůcek k vzrůstu je nesmírně mnoho, Pešť jich užívá a rozbíhá se od
budínských pahrbků, posledních výšin to severních, tak směle k východu a
jihu, jako by přeběhnout chtěla celé ty prairie, chci říci pláně uherské,
jež končí až někde u Balkánu. Teprv as sto let je tomu, co Pešť stojí za
řeč, a již je bez mála tak velká jako Praha. Ještě neuplynula celá dvě
leta od korunovace a za dobu tu přirostlo třicet tisíc obyvatelů - božská
autonomie! Krámy uvnitř města vystupují po desíti tisících v ceně, prostý
noclehář - "šestákový" mu říkají na Františku pražském - platí v
nejodlehlejších ulicích čtvrti terezínské nebo josefovské měsíčně 10 až 12
zl., byty se přeplácejí, pro dělnictvo se o překot staví "délnické byty",
síla menších úřadníčků bydlí po dřevěných domcích rozlehlých vinic
budínských.
To je amerikánské. Aby ale bylo
i jiné po amerikánsku - nechoď sám v noci, nechoď kolem zbořenišť a bude
vždy dobře pro tvé portmoné, bude-li vedlé něho revolver. Vylenošelý
chlap, vínem k náhlému útoku dosti posilněný, na šibenici se co na nějaké
domácí nářadí dívající, vyskočí, povalí tě v bláto, šlápne ti na krk -
druhého dne tě zanesou do šachty, zhynul's "nepovědomo kde" a ouřadně
"nepovědomo jak". Z domů nevyjde na pokřik jistě nikdo a pandur - co je
pandur!? Nějaký vysloužilec, života již tak znalý, že mu noční život
pešťských ulic nestojí více za to, aby se naň podíval; ulice jsou tak
blátivy, víno v hospodě tak dobré, až se sejdou chlapi a ulic, bude tu
veselo, venku neveselo. Zajímá-li tě právě pandura seznat, jdi, kde mu
zajímavo být, za dne na př. u živého řetězového mostu, v noci ale těžko
hledat! Našel jsem kdys, ale pouhou náhodou šťastnou, hned celý párek,
totiž dva pandurské samce. Bylo to na silnici do Nové Pešti, vesničky to
severně od města na Dunaji ležící, zajímavé svým zimním přístavem pro
parníky. Běží tam podél špatné "zemské" silnice koňská dráha a v úbočí
silnice té vryli se panduři jako syslové, vyhrabali si maštal a zabednili
prkny. Dávají zde pozor na to, co po silnici jezdí, a vskutku - ihned
spozorovali, že tu jede dobrý Slováček, zastavili ho, vlezli mu na vůz a
pobrali pro své koně všechno jeho seno. Fackami mu jenom pohrozili, nedali
mu jich, neboť Slováček prásknul do hubených svých kobyl a jel, se
zaroseným zrakem dál. Pak se dovolávej pandura!
Nikde není tolik a takových
katilinárských existencí jako zde. V Benátkách je i největší chudoba ještě
poměrně čistotna, v Paříži a Vídni nedovoluje policie těm, kteří mají
místo šatů, jak se říká, "knoflík na prsou", špagát na noze, kalhoty jen o
půl druhé nohavici a košili bez rukávů, bez předku, zadku a límce, ani,
aby přešli špinavou rue Mouffetard nebo silnicí do cihelen, v Praze vidíš
cos podobného jen, když to policajt vede do prádla na obecní "Fišpanku", v
Pešti to květe naze jako netřesk na zdi. Vedlé nejvypočtěnějšího všímání
sobě zas cynické nevšímání sobě hříšného zevnějšku, kterému i mnohý člověk
zámožný a vzdělaný (to vše zcela bez rozdílu národností) dovoluje, aby
vypadal nechutně, jak se mu libí. Elegance tu vybraná, nahota nebo
ošumělost má s ní ale rovné právo, jdou vedlé sebe bohatou třídou
Vácovskou. Slovenský skladač vydělá denně třeba desítku - o pracovné síly
tu nouze a pilných domácích vůbec tu není - bundu novou si nekoupí, ale do
nákladné vinárny si zajde. Karty květou, jsou zde, kde mnohý má lazarskou
nechuť k práci, mnohému živností. Jak praveno protivy zrovna vedlé sebe,
bohatství a chudoba, elegance a lazaronství. Jako bys četl newyorský popis
bohatého Broadwaye a chudého vůkolí jeho!
Kdo je podnikavý, při tom
obezřetný a pilný, v bujně vzrůstajícím tom životě pešťském snadno sobě
pomůže. Český tovaryš je velmi hledán a placen, český mistr má uvnitř
města živý, výnosný závod, český hospodský všude, i v oblíbeném Městském
lesíku, výnosné restaurace. V životě tak různě kypícím někdy mnohý dost
divnou cestou dochází blahobytu. Jistý hospodský, Šváb, stal se
půlmilionářem, že obsluhoval hosty - bos. Když už tak něco měl, napadlo mu
koupit sobě boty - ale hostů ubývalo a chytrák honem se zase zul. Jeho
soused vyvěsil si firmu "u souseda bosého hospodského" a daří se mu také.
Jiný chlapík, držitel oslů, pomocí jichž rozvážel městem vodu, nabyl tím
značného jmění a to celé, nemaje rodiny, věnoval si na kryptu a pomník; na
novém pešťském hřbitově zdvihá se pyšný pomník ten, na němž věrný kontrfej
nebožtíka vodaře a všech jeho nebožtíků škopků a oslů. Jednou tam přijde
ještě pomník onoho improvisátora, který chodí v elegantních hostincích,
ale v ošumělém kabátu, od stolu k stolu, všude páchá akrosticha a již prý
si pěknou sumičku vyakrostichoval. Je to náš krajan, bývalý sazeč z
Haaseovské tiskárny; opustil nás v témž roku, "kdy se Kanálská zahrada
založila", a - "jeho pomníkem bude poezie", povídal. Jiný krajan náš, o
něhož je ale škoda, že není doma, známý karikaturista vídeňského "Floh" a
pešťského "Borszem Janko", na jichž obrazech český podpis "Klíč" jako by
chtěl propagandu šířit, také si v Pešti již zaimprovisoval. Vystoupil v
divadle, kreslil karikatury pravou i levou rukou, přímo i zvráceně - je
vesel a má se dobře při tom amerikánství. Také svého humanistu Peabodyho
už měla Pešť; založil jim městskou nemocnici, pamětní tabule zvěstuje jeho
jmeno - Josef Hirsch z Ouval v Čechách.
II.
Divně se to mlelo po levé i po
pravé straně "kolena dunajského"! Slovanská sídla, turecká sídla, maďarská
a německá sídla - jaký div, že se tu vyvinula zvláštní smíšenina lidu,
evropský Yankee, vytáhlý, kostnatý, s tenkým krkem, silným ale vousem.
Sbírky jsou plny římských
starožitností, vykopaných zde onde po širých pláních staré Panonie, v
samém Budíně nalezají se četně, tamtéž jsou zbytky starých lázní a
nedaleko odtud ukáží ti místa, kde stálo římské Aquinium, předchůdce
Buda-Pešti. Pešť sama založena od bulharských cihlářů, Pešť neznamená
právě nic jiného než "pec", bulh. "pešč", což přeložili Němci budínští na
druhou stranu co "Ofen". Tím vytvořili "Ofen und Pest", krásný nesmysl,
skoro tak krásný jako "Fartier-inseln" nebo docela "Marmora-meer".
Kolem Pešti semleli se tak as
všichni národové evropští i ti asiatští, kterým se kdy do Evropy zachtělo.
Stloukli a otloukli Pešť často až do okrnění; někdy zachránil Dunaj
alespoň Budín, někdy byl zamrzlý a utvořil most. Když nepřišla válka,
přišel požár, nebo obrovská povodeň, která zničila tři čtvrtiny města,
nebo ještě obrovštější hladomor, za kterého dle legendy krmili ptáci
obyvatelstvo "švábskými žemlemi", jakž viděti na železné mříži
seminářského kostela. Velemocní pánové přicházeli v zlém i dobrém sem na
návštěvu; řecký císař Kommenos, srbský Jiří, "milovaný despota náš", jak
mu říkal lid, několikkrát turecký sultán, návštěva to naprosto nepříjemná,
před níž utíkali, seč nohy byly. Tak utíkali, že když 12. září 1526
Suleiman přibyl, našel v městě jen několik chromých a nemocných - 10
dukátů vystačilo na podělení jich. Co byl Korvín pro město učinil, zničeno
návštěvou tou. Podnes putují derviši z Turecka, Malé Asie, ba až z Indie
sem ke hrobu svatého Guel Baby (otce růží), aby slavili dny tak slavné.
Zkrátka mlelo a mele se to tu divně, výsledek je - evropský Yankee.
Pešť vzrostla nyní příliš
rychle, mrštila sebou sem i tam, vypadá jako mladý obr: balvan ještě
nedozralého masa bez určitého, osobního rázu. Prozatím se může říci, že
krásných budov Pešť ani nemá. Národní museum v řeckém slohu, akademii v
renaissančním, a při té dvojici už musíme přestat. Ani pověstnou redutu
není lze zvláště vyčíst, je v linii hrubá, v massách příliš těžká.
Kostely, vyjma synagogu v slohu maurském, s fasádou ale bohužel
nepravidelně zlomenou, nemají pranic architektonicky zvláštního do sebe;
nová spořitelna, která se právě dostavuje, bude jen velmi nákladna, jakož
"spořitelny všude bývají, k okrasám mnoho nepřidá. Ještě si to dobře
nerozmyslili, chtějí-li být zde orientální nebo západní. Najdeš jedno i
druhé. Pařížský divadelní "balkón" můžeš na př. nalézt také uvnitř
maďarského národního divadla, které má ale také parter bez sedadel, zcela
zas nepařížský.
Na novém hřbitově pešťském
(starý, na němž ležel také proslulý náš houslista Slavík, je zarostlý,
stinný a malebný) taktéž lze pozorovati stopy názorů nabytých na Pere la
Chaise, na hřbitově montmartreském a t.d. a t.d. Stlačené massy náhrobků,
z nichž volně se odlučují jen pěkné krypty srbské, dětské oddělení s
kolébkami, hračkami atd., jakž vše lze viděti v Paříži. Takto ale, jak již
praveno, sloh vůbec žádný. Prozatím jedná se o to, aby rychle rozmnožující
se obyvatelstvo vůbec bydlelo; staví se tedy na rychlo, uvnitř města
vysoké domy v evropsky činžovní manýře, mimo ně celé rozsáhlé čtvrti samý
malý, přízemní domek pro jednu, dvě, na nejvýš tři rodiny, domečků těch
nechutných jsou již legie. Dláždění připadá jako příliš krátké kalhoty na
těle toho obřete. Ale nahota ta dodává hlavnímu městu alespoň jistý
společný ráz s ostatními uherskými městy. Kdož by byl neslyšel o pověstném
uherském blátě, proti němuž se kočí ozbrojuje širokým dřevěným mečem
každých sto kroků sleze a vyškrabuje mečem loukotě kola, jež vypadá
zalepeno jako mlýnský kámen. Půda je měkká, černá, déšť se hluboko vsákne
a venkovské silnice "tvoří" se co nejprostěji: jede vůz přes pole, za ním
jede druhý, chce-li, pak v těchže kolejích vždy ostatní - jak tu cestu
vyjedou, tak je, náprava bere bláto s sebou, malí koníci zapadají po prsa,
pak se připřáhnou čtyři voli a vytáhnou napřed koně a za nimi vůz. Na
náměstí ale není líp než na té polní cestě; když mají děti jít do školy,
posadí je otec do necek, připřáhne kobylu, vyšvihne se na ni a dovleče je
tam po blátě. Krásná podívaná, když necky se všech stran ke škole se
plouží! Sotvy ale rozeženou čilé větry déšť, vysuší půdu a všude je k
udušení krásný prach.
Pešť "dělá dojem" hned v blátě,
hned v dusném prachu, vždy dojem uherský. Ale nedostaví-li se něco
nepředvídaného, Pešť poroste do nekonečna. Pomůcky má k tomu všechny.
Vláda požehnané, bohaté země učiní pro hlavní město vše, autonomie bude
mít své ovoce. Železnice seběhnou se u Pešti, mohutný, majestátný Dunaj
nemůže se co obchodní pomůcka ani dost ocenit. Mimo to je místní poloha
Pešti rozkošna, samá pláň po levém břehu řeky. Úrodná půda kolem, na
pravém břehu bohaté i zároveň malebné vinice, skoro ve městě samém prameny
teplé, prameny minerální a t.d. a t.d. - trochu toho bychom mohli sami
potřebovat!
III.
Po Terstu je Pešť
nejobchodnějším městem v Rakousku. Její terminové trhy na vlnu, len a t.d.
přeplňují veškeré četné hostince cizými obchodníky. Ba může se i směle
říci, že Pešť je druhým přístavištém rakouským; jemuž nebohá, opuštěná
Rěka, ač má moře a překrásný přístav - prázný, jemuž i Benátky samy,
bývalá králová na moři, nyní v pensi, mnoho záviděti musí. A Pešť nemá
moře, má jen řeku, Dunaj, který ještě k tomu při trochu tuhé zimě alespoň
do levé polovice zamrzá.
Procházka po levém, pešťském
nábřeží, vlastním to přístavišti, je skoro tak zajímava, jako po molech
terstských, škoda že na něm zde slaného vzduchu není, že voda se nevlní do
pěnivé výše! Nábřeží je velmi pěkně, místy i elegantně upraveno, plno na
něm prozatímních skladišť železných kolejí, přihlašovacích kanceláří,
dohlížitelských domků a t.d. Alespoň sto tu stále velkých lodí, parníků a
plachtových. Některé parníky, konající dalekou službu mezi Vídní a
Galacem, jsou tak velky, že by mohly směle ven do okeánu; ač je řetězový
most budapešťský vysoko vypnutý, musí se komín parníků těch přece sehnout
při projíždce. Mezi lodmi a nábřežím je věčný shon, pravá chumelice
polonahých skladačů a nakladačů - Slovanů právě jako v Terstu.
Nejzajímavější jsou lodě
plachetní, obchodní, obyčejně co do zboží svého specialní. Tamhle stojí
mohutná loď, jejíž prkenný svršek celý sňali - jak byla lod dlouhá a
široká, hluboká a vysoká, skví se nyní na ní v jasné sluneční záři hora
žlutých a červených jablek. Kdybys odkryl vedlejší lodě, spatřil bys hory
zlaté pšenice; uvnitř ji nasypávají do pytlů a z odvorů lodí valí se stále
kotouče pšeničního prachu. Následuje několik lodí, na nichž samý sud s
naloženým kyselým zelím, že se člověku při pohledu sliny v ústech sbíhají.
Pak zas několik lodí zcela plochých; zde onde je odvor v nich, obstoupený
rybáky, kteří s velkým namáháním vytahují síť naplněnou centy
nejkrásnějších ryb; jedna loď veze tisíce těch zajatých. A zas několik
takových lodí rybářských, jež suší to, čeho nebyly vyprodaly; provaz vedlé
provazu natažen po lodi a na něm navěšena ryba vedlé ryby, že vypadá lod
jako ověšena samými indiánskými škalpy. Pak zas loď, na níž a v níž
všechno možné "jídlo" pohromadě; celá venkovská dědina byla si tu loď
vypravila společně pro trh pešťský.
Od řetězového mostu, tedy od
prostředku města, až na samý konec předměstí Františkova, pořád po vodě,
je stálé, celodenní, celoroční tržiště pešťské. Když jsou trhy výroční,
zvláště pověstné ty trhy čtvrtletní, rozlije se krám a bouda a hromada
prostě na zemi ležícího zboží ulicemi a náměstími od nábřeží přes čtvrtinu
celého města. Ale také v každý pátek a úterý, v dny to, ve kteréž pešťské
"větší i menší" hospodyně hlavně kupují, rozbije se tržiště od Dunaje až
do vnitřního města, všemi mezitímními ulicemi a náměstími až na náměstí
před slavným magistrátem. Zde se v přední řadě rozsednou květinářky, za
nimi prodavačky másla v ploché cihly stlačeného, pak mlíkařky, vlastně
smetanářky, jichž zboží je tak husté, že se krájet může a dřevěnými
lopatičkami přendavat musí, pak prodavačky chutné "brynzy", pak, za rohem,
náměstí druhé pokryté samým chlebem, pecny tak velké jak žernovy, pak
ulice plná čižmárů s botami, botkami a střevícemi všech forem, pak náměstí
plno stojanů rybářských, na nichž i mocná vyza, velká jako tumák
kvarnérského moře. Pak zas ulice řeznická, nejvíc uzenářská, naplněná vůní
ze spoust uzeného masa, šunek, obrovských, již paprikovaných slanin,
nabitých bachorů, chutných uzenek "debrecínek" a t.d. Jednou za týden
přivážejí samí venkované uzeniny do města, mnoho a mnoho for, s nimiž
táboří venku v Josefově. Spotřeba nakouřeného vepřového masa je zde v
Uhrách ohromná - výtečné "tři ležící svině" Angličana Morlanda měly by se
pustit ven z Eszterházyho galerie a rozšiřovat co vignetty.
Propletem-li se ulicemi těmi
ven až na dunajské nábřeží, teprv spatříme obraz co nejpestřejší. Po zemi
tu hromady zboží, kolem nichž živé hemžení. Hromada kanafasu vedlé hromady
pentlí, hromada nádobí železného nebo dřevěného vedlé hromady portmoné,
zas hromada galanterií a hromada hraček naproti vrchu trakařů, vrchu malé
cibulky a jinému vrchu cibule tak velké, že by jediný kus dostačil na
celou židovskou večeři. Pak zas řada odevřených pytlů s namletou rudou
paprikou přijde-li dost malý větřík, budou ta kuřata vedlé už za živa
paprikována! Drůbeže tu tisíce a tisíce kusů, ale žádný křik z ní, je k
smrti již umdlena. Lihne se jim to po venkově v hnoji a přivážejí do
prodeje městského buď na lodích, buď na vozících. Vozík takový, k
nepopsání vetchý, vypadá jako velká posada a má as deset pater, tak ale
mělkých, že i kuře musí stále ležet na břiše. Pak se buď prodávají přímo z
vozů, buď vyndají na hromady, při čemž se vždy as deset sváže za nožky "v
kytku". Překupnice přicházejí, nakupují těch "kytek" a navěsí je zevně
okraje své nůše jako nějakou garnituru; nebohá zvířata visí mrtvě
hlavičkami dolů, klátí se a tlukou při každém kroku své nové tryznitelky
sem a tam, jen někdy některé zatřepetá malomocně křídlem nebo si tichounce
zaúpí. Také vejce se dovážejí v tisících kusích na vetchých vozících
takových: málo slámy, mnoho vajec, vetchý vůz a vždy rychlá jízda
uherského vozky - nekape to z vozů, ale teče!
V neděli časně s rána pokryje
se ale celé to prostranství podunajské jen zbožím jedním, obrovskými těmi
chlebovými pecny. Přichází slovenský dělník z Pešti a vůkolí a odnese sobě
a rodině odtud na zádech bídné potravy na celý týden. Do deváté je po
všem, chudá bunda bílá zmizí a zašustí hedvábný šat procházejících se
dam.
IV.
"Magyar!" Vyslov to slovo
měkce, aby se v něm chvěla růže, píseň slavičí i toužná láska Petőfiho -
vyslov je zároveň mohutně, aby hřměla z něho síla vítězícího hrdiny a
duněla smrtná hotovost "Szózatu" - vyslov je především tak, aby trvalo
nějakou mravní čtvrt hodinu, ve které bleskem myšlénky můžeš se
rozpomenout na vše, co stojí ve světě za řeč, a pak jsi vyslovil "Magyar"
skoro tak pyšně jak Maďar sám, ale ještě ne docela tak. Maďar cítí sice,
že ještě není pánem světa, ale nepochybuje ani dost málo, že jím velmi
brzy bude. On nepočítá, "kolik je nás?" musil by ustrnout; ale rozhlídne
se kolem a praví: "Ti všichni budou naši!" Jakož si z poetického
slovenského "Tátošíka", z živoucího toho Pegasa slovenských národních
písní, učinil maďarského "Táltose", který ho hřbetem a perutí svou nese
říší nejsmělejších nadějí, takž myslí již, že také Slováka samého
přesedlal na Maďara a po něm že přesedlá národy jiné. Dej nám pánbůh
podobnou pýchu a důvěru!
Aby to ty červíky lidské tak
nebolelo, začal Maďar s maďarisováním boha samého. "Isten" je, jak známo,
bohem zcela maďarským, který nemá nikoho jiného na starosti než syny
maďarského národa. Boha otce maluje malíř sice s plným vousem jako u nás,
ale plný vous je - "uherský vous", jako šnůrovaný kroj slovanský je
"uherský národní kroj". Bůh syn však musí sobě od řezbářů již nechat
líbit, že na krucifiksech ze zbožného nadšení maďdarského upraví se mu
krásné kníry. Viděl jsem kamenný relíf na jednom domě a byl jsem v prvním
okamžiku přesvědčen, že se tu znázorňuje, jak jedou tři husaři na
eksekuci; zatím to byli bibličtí Tři králové a jeli do Betlema. Chce-li
sv. Martin činit v Uhrách dobrodiní, musí místo pláště rozdělovat dolman -
viz ošnůrovaného Donnerova sv. Martina v Břetislavi. Chce-li Gambrinus s
hospodské stěny usmívat se na pivní sklenici, musí to činit v čamaře a
přilehacích spodcích - ale Gambrinus není ani svatý a vy ostatní nejste
ani králové Gambrinové - ticho a do šnůr! - Snad je cizinci na tom ledacos
směšno - ale dej pánbůh nám Čechům trochu víc takové směšnosti!
Maďar je ve všem tom důsledný.
Domek selský na vesnici je celý ošněrován arabeskami a vypadá, jako by byl
právě slezl s koně. Kočí a lokaj v městě jsou v národním kroji, portýr
před palácem má kalpak na hlavě, konduktor na železnici šnůru na kabátě a
maďarštinu v ústech. Kamkoliv se v Pešti ohlídneš, všude se skví znak
zemský a vlají zemské barvy. Černožlutý prapor vlaje jak známo jen v
Budíně a to jen tehdy, když král zde v hradě mešká. Nápis "c. kr." nenajde
se již nikde jinde než na obchodech tabákových. Historii své a úctě k
velkým svým mužům učí na všech náměstích a ulicích. Jdi trochu po Dunaji a
čti nápisy ústících sem ulic, čteš: Batory, Geyza, Attila, Arpad,
Széchenyí, Bela, Zrinyi, a t.d. Přejdi řetězovým mostem a vidíš hned za
ním "divadlo pro lid", v němž se hraje tamějšímu švábskému obyvatelstvu v
jazyku maďarském, v němž dovede být Maďar velmi zdvořilý, "jen že o tom
neví", jakž mně Maďar jistý sám fraseologii svou národní vylíčil. V Pešti
stojí sice posud divadlo německé, ale má se co nejdřív zbořit, "aby
náměstí získalo" - zadávejte si pak o staveniště jiné! Pak bude jen
divadlo maďarské, jehož opera není sice tak dobra jako česká, jež ale
demonstrovati může každému zvučnost maďarského jazyka, který nemá tolik
vystupňovaných "e" a "i" jako jiné jazyky evropské a četnými širokými
zvučkami k zpěvu se dobře hodí. - Vejdi do maďarského oddílu některé
obrazárny, slovanská jmena najdeš brevi manu vřaděna mezi jmena maďarská.
Ale také zde, jako všude, se podivíš, jak rychle dovedli se povznest
Maďaři na národ kulturní, jak rychle, s jakou bezpříkladnou skoro
obětavostí dovedli si udělat svou "dobu novou"! Hrabě František Széchenyi,
otec velkého Štěpána Széchenyiho, vzpomene sobě velkolepou sebrat knihovnu
a darovat ji národu. Knížata Grassalkovičové, hrabě Szapary přispějí,
arcibiskup jagerský, básník Pyrker, daruje bohatou sbírku obrazů, šlechta
dá peníze, hrabě Antonín Batthyányi staveniště - a národ má velkolepé
museum národní. Velký Štěpán Széchenyi věnuje na akademii roční svůj
důchod 60.000 tisíců zlatých, hrabě Josef Teleky velkolepou svou knihovnu,
kníže Eszterhazy přenechá krásné své sbírky obrazné, bohatí i chudí dají
peníze na budovu - a národ má krásnou akademii národní. Šlechta dá peníze
- a národ má velké divadlo národní. Zcela jako u nás!
Ostatní národové zde - -. Na
řetězovém mostě jsou čtyři obrovští lvi z kamene, sochař Maršalko je tam
postavil. Lvi ti mají mocně otevřené tlamy, ale tlamy ty jsou prázny,
sochař zapomněl jim dát jazyk. Rozumíme? Slovenský národ v Pešti zaniká,
hledáš-li stopy života, vidíš, jak zde síla ještě oči klopí, skoro jen
dělníka slyšíš na ulici jazykem svým mluvit, elegantnějších lidí velmi
málo. Slovenky prý zde rodiny své nemaďarčí, za to ale němčejí - venku, v
slovenském kraji, je prý líp a "pod slovenskú zástavú pěkně jich přibývá".
Před Srbem mají Maďaři již větší rešpekt, je dobrý obchodník, má mnoho
peněz, obchodní firma jeho i jazykově konkuruje s firmou maďarskou. Rumun
je zarputilý odpůrce Maďara, na národnost svou vždy a všude okázale hrdý -
ergo také rešpekt. A Němec? I drzý Vídeňák zde zkrotne a zpívá-li vídeňská
kupletní společnost o "krejčovském tovaryši a maďarském loupežníku
Juhászu", je ten přihlouplý tovaryšek - Němec a loupežník Juhász zvěstuje
na konec sám morálku, že "Maďar, i když je loupežníkem, je pořád ještě
hodnějším člověkem než všichni Nemaďaři dohromady". Němec domácí je ale
hotové máslo. Byl jsem přítomen jedné schůzi voličské v Pešti. Mezi
přítomnými bylo z okrsku tak devadesát percent Němců. Řečník za řečníkem
vystupoval a všichni mluvili maďarsky. Konečně se jim jednalo o to, aby
trpěliví posluchači přec také zvěděli a porozuměli, kam že sobě smějí
chodit pro instrukce. I vystoupil ještě řečník poslední a jal se po
německu omlouvat, že chce také několik slov po německu tento. Přítomná
špetka Maďarů - ač byli-li - začli strašný rámus, konečně jeden z nich
vykřikne přec "haljuk!" a Němci spustí: "Jojó! Warum sollt' m'r nicht
gerecht sein, m'r erlaub'n's ihm, dass er auch a paar worte deutsch redt!
Sprech'n's nur!"- Maďaři se ani nekousli do pysků.
Češi hojně v Pešti žijící jsou
uvědomělí. Když čeští hudebníci hrají ve veřejné místnosti národní naše
písně, zní "výborně" náhle se všech stran. Dělník z továrny zpívá všude
své "Hej Slované!", český volič - je jich zde dost - metá pyšně své "ať
žije!" mezi hlučící "éljen", čeští vzdělanci mají časopisy domácí ve
mnohých kavárnách a hostincích a scházejí se dvakrát týdně k srdečné
zábavě. Je to už nová generace naše a ta se více neodrodí.
Doma ale musíme pracovat již
pro generaci ještě novější. Je toho ještě dost co dělat, ve mnohém
pokračujem přec ještě pomalu. Když jsem jel před dvaceti lety po prvé po
železnici, slyšel jsem konduktora volat : "Bodeprat - ajne minutn!" a
myslil jsem tenkrát, že to tak musí být; nyní jsem zase slyšel: "Bodeprat
- ajne minutn" a myslím si - -. Ano, abych nezapomněl - až budem někde
malovat národní fresky! Viděl jsem v redutním sále pešťském fresku, jak
král Matyáš na sedání přemohl českého rytíře Holubára. O malovanou odpověd
českou nebude přec žádná nouze - vždyť naši předkové tolik jich
zmalovali!
Dílo Jana Nerudy V. - Obrazy z ciziny, Nakladatelé
Kvasnička a Hampl v Praze, 1923 |